Komentář k vývoji na finančních trzích – Březen 2020
Hlavní události:
- pandemie
- ropná cenová válka
Komentář:
Akciové trhy v březnu klesaly v procentním vyjádření ve dvouciferných číslech. Výjimkou byly čínské akcie, které však klesaly více v předchozích měsících. Příčina výprodejů na akciových trzích je všem známá – pandemie koronaviru.
Tentokrát v měsíčním reportu nemá smysl vypisovat, co vše se událo, jak se nákaza rozšířila postupně do Evropy a pak do USA a jak reagují jednotlivé vlády. Za prvé všichni mají informace z médií a za druhé se situace neustále mění.
Proto se spíše zaměříme na obecné jevy, které doprovází všechny ekonomické krize. Je totiž jasné, že koronavirová pandemie vyústí v globální hospodářskou krizi, jen samozřejmě nevíme, jak hluboká tato krize bude.
Obecně je dobré si uvědomit, že akciové trhy vždy předhánějí ekonomickou realitu. U investic do akcií platí, že si kupujeme budoucnost. Současnost všichni známe, víme nebo si můžeme zjistit, kterým firmám se daří a kterým nikoliv. Budoucnost je však nejasná, nevíme, které firmy uspějí a které nikoliv, můžeme to jen odhadovat.
Současná koronavirová pandemie zasáhne prakticky všechna odvětví, některá v první vlně, jiná zprostředkovaně. A na to investoři s předstihem reagují. V první řadě jsou ohrožena odvětví jako doprava, turistický ruch, zprostředkovaně ale všechna odvětví. Pokles ekonomické aktivity vždy vede k růstu nezaměstnanosti, problémům se splácením dluhů a poklesu kupní síly a spotřeby. To sekundárně zasáhne prakticky všechna odvětví počínaje těmi cyklickými v čele s automobilovým a leteckým průmyslem a stavebnictvím. Ušetřena mohou být jen neutrální odvětví jako portavinářský a farmaceutický průmysl nebo anticyklická odvětví jako zbrojařství nebo hazardní průmysl, která bohužel přechodně mohou i navýšit svoji ziskovost.
Každá hospodářská krize ve své podstatě vede k obavám o budoucnost. Obavy vedou k tomu, že skoro nikdo není ochoten se zadlužovat, naopak firmy i lidé mají tendenci zbavovat se svých dluhů. To vede k demultiplikačnímu efektu, kdy dluhová bublina začne splaskávat a z ekonomiky se stahují peníze. To v začarovaném kruhu vede k dalšímu poklesu ekonomické aktivity, k dalšímu propouštění a situace se sama zhoršuje.
Uveďme jako poznámku bokem, že stejně, jen v opačném směru, funguje hospodářský boom. Všichni věří v lepší budoucnost, berou si půjčky, investují a množství peněz v ekonomice se neustále nafukuje a rostou ceny aktiv (akcií, nemovitostí, atd.) až do nesmyslných výší. Splasknutí bublin a hospodářská recese jsou tak do jisté míry normální a jsou ozdravným procesem, i když samozřejmě těžce doléhají na lidi a zejména na ty nejvíce zranitelné – nejchudší.
Vlády a centrální banky všech zemí se nyní budou snažit zmenšit dopady krize na ekonomiku. Mají k tomu dva základní nástroje: fiskální a měnovou politiku. Fiskální politika je nástroj, který mají v rukách vlády. Fiskální expanze znamená ve zkratce snižování daní a zvyšování vládních výdajů s cílem nahradit výpadek investic firem a spotřeby domácností. Cenou za to je prohlubování deficitu veřejných financí. Monetární politika je pak nástroj, který ovládají centrální banky. Monetární expanze znamená snahu napumpovat do ekonomiky nové peníze pomocí snižování úrokových sazeb a přímým nakupováním cenných papírů do rozvah centrálních bank. Cenou za takovouto politiku je pak v dlouhém období růst inflace a také neviditelné zestátňování soukromého sektoru (centrální banky drží cenné papíry jinak soukromých firem).
Klíčovou otázkou současné krize je, jak moc bude ekonomika zasažena a jak moc se rozjede spirála bankrotu dlužníků. V krizi jsou totiž na úrovni jedinců, firem i států na tom nejhůře ti, kteří jsou velmi zadlužení, pak ti, co nemají rezervy a naopak nejměně ti, kteří nemají dluhy a mají velké rezervy. Bohužel krach každého dlužníka znamená předání „černého Petra“ jeho věřiteli, který má najednou nedobytnou pohledávku a tím pádem přichází o část majetku. Je otázka, zda to ustojí, anebo i on upadne do bankrotu. Takto se situace řetězí až na úroveň států.
Po finanční krizi se bohužel úroveň zadlužení států výrazně prohloubila a je otázka, jestli je další zadlužování možné a udržitelné. Negativním příkladem může být Itálie, která je jednak velmi zasažena samotnou pandemií a za druhá má velmi nezdravé banky a velmi zadlužené veřejné finance. Její problémy může částečně sanovat eurozóna, otázkou však je, zda má prostor tuto pomoc realizovat, protože to může být přehození „černého Petra“ jen o úroveň výš na celou eurozónu.
Nicméně zdá se, že hospodářský růst a jeho udržení je natolik silné politikum, že i tato krize vyústí v další nárůst dluhů států a zvětšení bilancí centrálních bank. Je jen otázkou, jak dlouho je toto chování udržitelné a kdy se „džbánu utrhne ucho“.
Na individuální úrovni bychom se však mohli v současné situaci zastavit a srovnat si vztah k našim financím a k našemu ekonomickému chování. Současná krize totiž, tak jako všechny předchozí, odhaluje, že v dobách ekonomické nejistoty se lépe spí těm, kteří nemají dluhy a mají rezervy. Nebo ještě jednodušeji, dobré doby mají vést k růstu rezerv, které se ve špatných dobách spotřebovávají. Bohužel, až mnoho lidí si zvyklo v dobrých dobách se ještě víc zadlužovat, aby ještě více vydělali a v dobách zlých chtějí rychlou pomoc. To ve svém důsledku vede k tomu, že náš ekonomický růst je sice úžasný, prakticky neustálý a je tažen neustálým dluhem. To znamená, že spotřebováváme budoucnost našich dětí a vyčerpáváme zdroje rychleji, než je zdravé.
Tento komentář k trhům je jiný než jindy, končil úvahou a moralizováním:-). Jde o názor autora, který rozhodně nikomu nevnucuje, chce jen ukázat, jak moc je naše ekonomika promořená dluhem a naší závislostí na jeho neustálém zvětšování. Klíčová otázka k přemýšlení tedy zní: Zvládnu/zvládneme v dobrých dobách trochu utáhnout opasky a tvořit rezervy?